Vybíráme z tisku
Lidé se na výstavách nechtějí jen dívat, chtějí si i sáhnout
Jihlavský
deník ze 17. 4. 2012
Jihlava – Interaktivita, možnost zapojit se do děje a hrát si jako malé dítě. Takové požadavky stále častěji vysílají směrem k muzejníkům návštěvníci.
Letos se Muzeum Vysočiny v Jihlavě mohlo těšit z velkého zájmu o expozice Merkur
a Dráteníkův rok.
Lidem už dnes nestačí se jenom dívat, ale chtějí si také sáhnout. Shodli se na tom účastníci semináře z muzeí
z celé republiky, kteří přijeli do jihlavského Muzea Vysočiny hledat odpovědi na otázku, jak zaujmout veřejnost. „Výstava Merkur měla úspěch ze dvou důvodů.
U starších to byla nostalgie
a u dětí možnost něco si postavit a expozici si mohly doslova osahat,“ zhodnotil úspěch na setkání odborníků Petr Kukal, který se zaměřuje na aktivity vzdělávacích a kulturních institucí.
Jeho slova potvrzuje také zástupkyně ředitele Muzea Vysočiny v Jihlavě Ludmila Moržolová. „Lidé se vrací, pokud mají nějaký podnět. V případě výstavy Merkur to bylo patrné. Chlapec si rozdělal práci a chtěl se vrátit, aby si ji dodělal,“ popsala častý případ Moržolová. V případě výstavy Dráteníkův rok zase muzeum přidávalo drátenickou dílnu, která byla doprovodnou akcí.
Muzeum plánuje rozsáhlé změny
Doprovodné aktivity nelze dělat u všech výstav, především u těch stálých expozic je nutné, aby byly odborné a měly také vzdělávací rozměr. „Muzeum se nesmí změnit v Matějskou pouť, je potřeba umět vhodně skloubit vzdělávací funkci a zábavnou funkci,“ podotkl Kukal. Muzeum Vysočiny proto čeká radikální rekonstrukce starých expozic. Ty mají dostat nový moderní rozměr.
Přípravy na rozsáhlou rekonstrukci za několik milionů korun, která je dotována
z Regionálního operačního programu Jihovýchod, začaly už začátkem roku. Trvat mají až do roku 2014. „Budou se kompletně rekonstruovat veškeré přírodovědné expozice kromě biologické. Nová podoba bude od té stávající diametrálně odlišná,“ poznamenala k rekonstrukci Moržolová.
V současné době probíhá výběrové řízení na architekta expozice. Poté se začne se samotnými úpravami jednotlivých expozic.
Autor: Jana Kodysová
V Muzeu hry se setkali muzejní pedagogové
Jičínský
deník z 2. 6. 2011
Jičín – Dvoudenní setkání muzejních pedagogů, které se uskutečnilo v
tomto týdnu v Regionálním muzeu a galerii, znovu potvrdilo, že
vzdělávací potenciál muzeí a možnosti jeho využití je v současné
pedagogice i muzeologii silné téma.
Tomu odpovídal také činnostní
a dynamický průběh workshopu. V dopoledních, převážně teoretických
blocích účastníci diskutovali o postavení muzejní pedagogiky v systému
věd o výchově a vzdělávání, o roli muzejního pedagoga ve struktuře muzea
a především o vymezení vzdělávací hodnoty doprovodného edukačního
programu.
Jako klíčová se přitom ukazuje schopnost muzeí vytvořit
vzdělávací programy, které budou pro děti (ale i dospělé návštěvníky)
atraktivní, motivující a zábavné – a současně nesklouznou do
samoúčelných hrátek bez jakékoli zjevné výchovné a vzdělávací hodnoty.
Právě jičínské muzeum přitom patří k těm, kterým se uvedené propojení
vnější atraktivity doprovodných programů s nezpochybnitelnými
vzdělávacími efekty dlouhodobě daří.
Velkou inspirací pro všechny
účastníky byla proto komentovaná prohlídka muzea pod vedením zdejší
edukátorky Aleny Anny Kyselo, která přítomné seznámila s úspěšným
konceptem rodinných průvodců a průvodců expozicí pro předškolní děti,
které ještě neumějí číst. Sofistikovaný systém odkazů, nápověd a
interaktivních prvků, na které průvodci odkazují, činí z prohlídky
příběh plný tajemství a překvapení.
V odpoledních blocích pak
účastníci své kolegy seznamovali s muzejními programy, které realizují v
domovských institucích. Osvěžujícím zpestřením při tom byla účast
vedoucího Pracoviště ekologické výchovy KRNAP Michala Skalky, který
demonstroval možný přenos muzejně pedagogických metod a forem do práce v
terénních programech ochrany přírody.
Organizátor workshopu,
společnost ALTUS Training Center, i jičínské muzeum pokládají uvedenou
spolupráci za oboustranně přínosnou, do budoucna lze proto v Muzeu hry
očekávat další podobná profesní setkání.
"Setkání bylo podle mě
úspěšné, účastnilo se ho asi deset pedagogických pracovníků převážně z
Královéhradeckého kraje. Bylo to takové tržiště inspirací, myslím si, že
jičínské muzeum bylo pro přítomné dobrým příkladem hlavně v práci se
školami,“ zhodnotil akci ředitel muzea Michal Babík.
Autor: (red.)
Muzem
Boženy Němcové přivítalo muzejní pedagogy
Náchodský
deník z 10. 8. 2010
Česká Skalice – Odborní
pracovníci muzeí nejen z Královéhradeckého kraje, kteří se ve svých
domovských institucích věnují přípravě vzdělávacích programů pro školy i
širší veřejnost, se včera sjeli do Muzea Boženy Němcové v České
Skalici.
Pod vedením respektovaného odborníka v oblasti
vzdělávání, někdejšího vedoucího pracovníka Výzkumného ústavu
pedagogického v Praze Petra Kukala se zde zúčastnili profesního
workshopu.
Kromě obecných klíčových témat muzejní pedagogiky byl
workshop tematicky zaměřen na využití možností, které pro vzdělávání
nabízejí tradiční i novodobé zvyky a svátky.
„Muzea disponují
řadou původních zvykoslovných předmětů a mnohdy mohou nabídnout i velmi
autentické prostředí. Díky tomu nabídka jejich programů dobře doplňuje
vzdělávací možnosti školy a poskytuje dětem vedle znalosti také
praktickou zkušenost a osobní prožitek,“ říká konzultant vzdělávání Petr
Kukal.
Bohužel muzea této možnosti často využívají jen v období
folklorně nejbohatších svátků, jakými jsou Vánoce nebo Velikonoce.
Vzdělávací a výchovné možnosti přitom nabízejí i svátky a slavnosti méně
exponované, jako Den matek nebo třeba dožínky. „Stranou by neměly
zůstat ani slavnosti moderní, jako loučení se školou nebo drakiáda, při
nichž se lze bezpečně opřít o vlastní žitou zkušenost dětí,“ má jasno
Petr Kukal.
Workshop je součástí komplexního vzdělávacího
programu Muzeum, který již třetím rokem realizuje společnost Altus
Training Center. Na jeho tvorbě se podíleli členové Asociace muzeí a
galerií ČR, ředitelé i odborní pracovníci muzeí.
Spolupráce s
Muzeem Boženy Němcové v oblasti vzdělávání muzejníků přitom nemusí být
jednorázová – obě strany uvažují o dlouhodobější kooperaci.
Autor: Redakce
Zástupci muzeí se sejdou na semináři
Jindřichohradecký deník z 15. 6. 2009
Jindřichův Hradec - Muzeum Jindřichohradecka přivítá v úterý muzejníky z celé republiky. Sjedou se sem totiž odborníci nejen z Jihočeského, ale také z Plzeňského, Jihomoravského a Pardubického kraje a z Prahy.
Marketing
Téma jindřichohradeckého semináře je věnováno dovednostem prezentace práce muzea a jeho marketingu. „Poskytujeme pořadatelům na seminář, kterého se zúčastní také jeden z našich pracovníků, konferenční sál. Marketing je v současné době důležitý i pro muzea. Nemůžeme si dovolit nečinně čekat, zda k nám návštěvníci přijdou sami,“ uvedl ředitel Muzea Jindřichohradecka Jaroslav Pikal.
Muzeum podle jeho slov musí poskytovat služby veřejnosti. Zda si v tom vede dobře, se projeví na návštěvnosti. Mezi prostředky, jak návštěvníky do muzea přitáhnout, patří podle Pikala například modernizace webových stránek, kde najdou lidé kromě představení stálé expozice například také bohatou nabídku výstav či přednášek. Dále zdejší muzeum pořádá tradiční lidmi již oblíbené programy, jako je Muzejní noc nebo Běž na věž.
Zítřejší seminář povede zkušený lektor Petr Kukal, spisovatel a někdejší ředitel kabinetu ministra při Úřadu vlády České republiky.
„Odborná erudice muzejníků je obrovská, proto mě školení právě v tomto programu tak baví, “ uvedl Petr Kukal. „Stále se dozvídám nové věci. Věděli jste třeba, že v Belgii se 90 procent chmele pěstuje k léčebným účelům? Pak se divte, že pivo vaří z třešní!“
Zkušenosti
Jak dodává ředitel hostitelského muzea Jaroslav Pikal, význam podobných akcí nespočívá jen ve vlastním obsahu školení: „Je také skvělou příležitostí k setkání, neformálním rozhovorům a výměně zkušeností mezi muzejníky z různých krajů, z muzeí různých typů, zaměření a velikostí.“
Kurz je součástí komplexního vzdělávacího programu Muzeum, který již druhým rokem realizuje společnost ALTUS Training Center. Na jeho tvorbě se podíleli členové Asociace muzeí a galerií České republiky, ředitelé i odborní pracovníci muzeí.
Jana Hýbková
Muzeum hostilo experty z celé republiky
Hradecký deník z 4. 3. 2009, str. 2
Hradec Králové/ Desítka ředitelů a odborných pracovníků muzeí z celé republiky se včera sjela do Muzea východních Čech.
Pod vedením pedagoga a spisovatele Petra Kukala se zdokonalovali v
prezentačních dovednostech, které jsou jejich slabinou. „Pracovníci
muzeí jsou ve svých oborech erudovaní. Ne vždy si ale uvědomují, co
který formát vystoupení potřebuje. Například to, že na vernisáži by
mělo vždy zaznít něco, co se neobjevuje v žádném doprovodném textu. Tím
roste pravděpodobnost, že hosté přijdou na výstavu znovu,“ vysvětlil
lektor Petr Kukal. Kurz je součástí vzdělávacího programu, který pod
názvem Muzeum probíhá již od loňského roku. (red)
(My
bychom v hodnocení muzejníků tak přísní jistě nebyli. Prezentační
dovednosti našich přátel z muzeí rozhodně nejsou slabé. Jsou ovšem pro jejich práci natolik důležité, že průběžnou kultivaci si přirozeně zaslouží.)
Zkušenosti se vzděláváním pracovníků muzeí v oblasti IT
Andragogika 4/2008, str. 17-18.
Školy ani komerční vzdělávací střediska už dlouho nemají patent na vzdělávání. Se svou doplňkovou vzdělávací nabídkou přicházejí domy dětí a mládeže, zájmová sdružení, knihovny a v neposlední řadě také muzea. Spíše v menšině se dnes ocitají expozice, které nemají nějaký ten interaktivní kout nebo hernu, pro děti se pořádají vědomostní soutěže a pro dospělou veřejnost přednášky, tematické výlety či komentované prohlídky.
Specialista na muzejní pedagogiku ovšem zatím není v zaměstnaneckých strukturách zejména menších muzeí samozřejmou pozicí. Osvětovou a edukační činnost tedy často vykonávají pracovníci, jejichž pregraduální příprava tuto oblast cíleně nerozvíjela. Nejsou mnohdy úplně připraveni na to vyjít z pracoven a badatelen, opustit své depozitáře a archivy, nabídnout svou práci k nahlédnutí světu.
O to důležitější je poskytnout těmto pracovníkům v rámci jejich dalšího vzdělávání nejen základy (andro)didaktiky, ale také prezentačních dovedností a v neposlední řadě posílit jejich počítačovou gramotnost. Jde, pravda, o dovednost v podstatě jen servisní, v dnešním světě informační a komunikační totality ovšem současně o dovednost základní. Schopnost vyhledávat informace v elektronických zdrojích, vytvářet textové materiály v odpovídajícím editor, podpořit přednášku působivou prezentací či plánovat svůj čas pomocí elektronického kalendáře nejen významně usnadňuje roli vzdělavatele, ale pro pozice s předepsanou vysokoškolskou kvalifikací začíná být samozřejmým standardem.
Co není psáno, není dáno
Jenomže právě fakt, že tento standard je pouze věcí úzu a potřeba jeho naplnění je pociťována různě naléhavě, přináší řadu problémů. Bez jasných ICT standardů pro muzejní profese lze jen obtížně postavit další počítačové vzdělávání této cílové skupiny na systémových základech. Ale buďme spravedliví: Podobná situace je v řadě dalších oborů. Vzpomeňme na marné diskuse o ICT standardech pro učitele, které se vedly nejintenzivněji v rámci realizace projektu Státní informační politiky ve vzdělávání v letech 2003 – 2004. Podobně se na konci devadesátých let hovořilo o ICT standardech pro úředníky státní správy a s nadějí se pohlíželo na koncept ECDL (European Computer Driving Licence) - než byl odbornou veřejností pro tento účel v podstatě odmítnut. Jeho sláva v průběhu prvního desetiletí třetího věku postupně hasne.
Absence ICT standardů pro muzejní profese, zdá se, zatím překáží především poskytovatelům vzdělávacích služeb; definovat je ovšem musí sami muzejníci. Podle našeho názoru by se tohoto úkolu měla ujmout Asociace muzeí a galerií ČR. Bohužel právě činnost Komise pro výpočetní techniku byla v roce 2007 Senátem AMG pozastavena. Z osmnácti komisí ji tento osud potkal jako jedinou. Částečně to snad souvisí s odchodem jejího posledního předsedy z oblasti muzejnictví, především je však tento vývoj důkazem rezervovaného vztahu muzejní veřejnosti k uvedené problematice.
Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli se této cílové skupině na poli počítačového vzdělávání věnovat, byli jsme postaveni před úkol vytvořit ad hoc alespoň rámcové popisy několika úrovní, které by nám chybějící standardy suplovaly. Tyto úrovně jsme mohli nakonec definovat jen díky dobrovolné a zcela nezištné spolupráci několika ředitelů muzeí, kteří nám věnovali svůj čas a nabídli svůj odborný potenciál. V následujících několika odstavcích bych rád popsal procesy, jimž jsme od původní ideje až k výslednému tvaru vzdělávacího projektu prošli.
Co se děje v muzeích
Při definování požadovaných úrovní počítačových znalostí jsme vyšli z analýzy základních úkolů muzeí. Po konzultaci se řediteli i řadovými muzejníky z praxe jsme se shodli na těchto pěti:
- sbírkotvorná činnost a evidence sbírek;
- výzkum a badatelská činnost včetně poskytování badatelského servisu;
- zpřístupňování sbírek;
- osvětová a edukační činnost;
- propagační činnost.
Tento výčet si nečiní nárok na úplnost, je jen pomocným konstruktem pro formulování typických muzejních činností, jako je vedení sbírkové evidence, odborná vědecká činnost a zpřístupňování jejich výsledků, tvorba trvalých či dočasných expozic, publikační a přednášková činnost, tvorba propagačních materiálů apod.
Na základě uvedených činností jsme nakonec vytipovali znalosti, dovednosti a nástroje, které mohou být muzejníkům při těchto činnostech k užitku, přičemž jsme se přirozeně zaměřovali na oblast ICT.
Popisy typových pozicTuto sumu konkrétních vzdělávacích obsahů jsme poté potřebovali strukturovat tak, abychom vytvořili moduly, které odpoví na vzdělávací potřeby konkrétních pracovních pozic v muzeích. Vzhledem k tomu, že jsme se prakticky v žádném muzeu nesetkali s existencí popisů typových pozic (které obecná náplň práce nemůže nahradit), pokusili jsme se s pomocí ředitelů o podrobnější analýzu činností jednotlivých pracovníků.
Snažili jsme se přitom sdružit do společných kategorií ty pracovníky, jejichž činnost se z velké části podobá; šlo nám přitom o to, aby těchto kategorií bylo co nejméně. Malý počet kategorií nás nutí soustředit se na klíčové činnosti každé pozice a neutápět se v detailní specifikaci (např. z hlediska práce s prezentačním programem či poštovním klientem je pro nás botanik a etnolog stejným uživatelem, jakkoli se jejich náplň práce liší). Nejčastějšími kategoriemi se tak stali: management, administrativa, odborný pracovník, THP.
Některé ICT kompetence přitom byly společné většině pozic (práce s textovým editorem, využívání elektronické pošty), zatímco jiné dovednosti byly specifické pro konkrétní pozice (vedení sbírkové evidence v evidenčním programu, pokročilé funkce tabulkového kalkulátoru, práce s grafickými programy).
Postupovali jsme proto podle klasického modelu kritérií a indikátorů. Popsali jsme několik úrovní uživatelských znalostí každého typu programu a každé pozici přiřadili relevantní úroveň. Pokud někdo konkrétní typ program nepotřeboval vůbec (např. grafické programy), byla k jeho pozici přiřazena pro tento typ programu úroveň 0. V úvahu jsme přitom brali také specifická pověření, například potřeby pracovníků, kterým je v menších muzeích mimo jejich hlavní pracovní náplň svěřena propagace.
Problematická detekce vzdělávacích potřebPoté, co jsme modelově definovali „pomocné ICT standardy“ pro jednotlivé pozice, potřebovali jsme zjistit skutečnou úroveň znalostí těchto pracovníků. Poměrně významnou se přitom ukázala volba nástrojů, jimž budou znalosti zjišťovány. Pracovníci muzeí jsou v drtivé většině vysokoškolsky graduovaní odborníci; podrobit je tradičnímu testování, v němž by podle všech předpokladů z větší míry neuspěli, by se mohlo nepříjemně dotknout jejich sebeobrazu. Zvolili jsme proto formu autoevaluačního dotazníku:
Respondent se pod heslem přihlásí do uzavřené sekce portálu, kde postupně prochází řadou sejmutých obrazovek. Na každé z nich je ukázka karty, nástrojové lišty či jiného prvku uživatelského rozhraní; respondent je pouze dotazován, zda tyto funkce zná a používá. Jiné obrazovky pak nesou finální podobu upravených dokumentů: tabulku, zformátovaný text apod. – i zde uživatel klepne na tlačítko: ANO – uměl bych vytvořit, resp. NE – neuměl bych vytvořit. Není nucen se o to pokoušet, není nucen selhávat.
Výsledek je stejný, jako v případě tradičního testování – tak jako tak zjistíme, že uživatel ovládá např. 17 % funkcí dané aplikace a jeho vzdělávací dráha by měla začít u základů práce s operačním systémem. Není to však vnější autorita, která ho podrobila testu a pak ho zařadila mezi začátečníky. Byl to on, kdo definoval svoje potřeby a my jako poskytovatel vzdělávací služby jsme je respektovali.
Po vyplnění dotazníků jsme byli schopni stanovit aktuální úroveň znalostí a navrhnout konkrétní vzdělávací dráhu. Zatímní zkušenost ukazuje, že úroveň běžných uživatelských znalostí zaměstnanců muzeí je nižší než průměrná znalost, s níž se setkáváme u našich zákazníků z firemního prostředí.
Klapky digitalizace a evidencePři nabízení našich programů jsme se často setkávali s tím, že pracovníci muzeí vnímají potřebu ICT kompetencí především ve dvou oblastech: digitalizace dat a evidence sbírek (což spolu velmi úzce souvisí). Těmto oblastem je v odborném muzeologickém tisku věnována velká pozornost: některá střediska mají akreditované rekvalifikační kurzy pro pracovníky digitalizačního střediska, velká muzea si zakládají na tom, že publikují digitalizovaná historická literární díla, mapy apod. Je to jistě důležité a záslužné; význam digitalizace je jasný a není třeba jej mnohomluvně obhajovat. Ostatně i jeden z našich programů kurz digitalizace obsahuje. Problematická je ovšem skutečnost, že zájem o tuto oblast jaksi zastiňuje potřebu obecné počítačové gramotnosti.
Druhým takto mediálně zajímavým fenoménem je elektronická evidence sbírek, která se někdy navíc redukuje na srovnávání systému „ProMuzeum“ společnosti Bach systems, s.r.o., a systému DEMUS z dílny týmu specialistů Moravského zemského muzea v Brně. V rámci našich programů zatím nabízíme krátký přehled funkcí jednoho z těchto evidenčních programů, přičemž se naprosto nebráníme zařadit do nabídky i druhý z nich. Primárně nám ovšemže jde o to, aby si muzejní terén připustil význam dalších počítačových znalostí.
Variabilita aplikací a verzíMožnosti systémového přístupu ke vzdělávání muzejníků v oblasti IT dále limituje velká variabilita užívaných programů a především jejich verzí, od neuvěřitelných Windows 98 po Windows Vista, od Office 2000 po Office 2007. Velké rozpětí verzí nacházíme pak nejen napříč muzei, ale dokonce v rámci jednoho pracoviště. Výjimkou není ani to, že pracovníci jediné pobočky pracují na třech odlišných verzích, tak jak byl software (často spolu s HW) postupně obnovován.
Stanovit v tomto prostředí několik málo standardizovaných školicích programů je proto poměrně obtížné a od lektorského týmu to vyžaduje velmi individualizovaný přístup.
Jen na okraj dodáváme, že v muzeích je dnes provozována také řada aplikací určených pro jednu konkrétní činnost, např. pro evidenci a tisk vstupenek. Z funkcí, které tyto programy nabízejí, bývá navíc využíváno jen menší procento, přičemž znalost obsluhy programu se nejednou omezuje na jediný, přesně stanovený algoritmus kroků – kliknutí. Každé nestandardní chování nebo kolize programu jsou pak řešeny jediným známým způsobem: Jeho ukončením a opětovným spuštěním. Pokud je tento postup úspěšný, obsluha snadno získá pocit, že jakékoli hlubší porozumění procesům, které v rámci programu probíhají, je zbytečné. Stačila by přitom jen základní zkušenost s běžným operačním systémem (nejčastěji Windows), se správou souborů a složek, popř. s Průzkumníkem, aby se i práce s monofunkčními aplikacemi zefektivnila a urychlila.
Závěrem je třeba zopakovat, že popsaný stav známe z malých a středně velkých muzeí. Naopak velká muzea mívají vlastní IT oddělení, která pracovníkům poskytují nejen správu počítačové sítě, ale starají se také o pravidelná školení uživatelů. Existují zde samostatná oddělení propagace, jejichž pracovníci rutinně ovládají grafické programy, administrativní zázemí, kde asistentky běžně využívají i pokročilých funkcí textových editorů a elektronické pošty, a jiná specializovaná pracoviště. Pro menší muzea je ovšem komplexní systémový rozvoj ICT dovedností velmi důležitý a Asociace muzeí a galerií ČR by jim v tomto smyslu měla poskytovat maximální podporu.
Coby poskytovatelé vzdělávacích služeb nabízíme vstupní konzultace, které se nemusí nutně vázat na konkrétní školení. Podporu standardizace procesů v rámci počítačového vzdělávání v muzeích vnímáme jako perspektivní aktivitu s dlouhodobými efekty.
Mgr. Petr Kukal, ALTUS Training Center
kukal@altustc.cz